Druhá světová válka přivedla na svět, kromě jiného, i novou kategorii bojové jednotky - mechanizovanou pěchotu. Šlo o pěchotní jednotky, které se ovšem k bojišti i po bojišti samotném přepravovaly v obrněných transportérech, jež jim zároveň poskytovaly i bezprostřední palebnou podporu. Klasická pěchota byla příliš pomalá a brzdila by postup rychlých tanků a dalších motorizovaných jednotek. Blitzkrieg ovšem vyžadoval rychlost, byl na ní založen. Proto vznikla mechanizovaná pěchota a obrněné transportéry k její přepravě. V Německu se k tomuto účely využívaly konkrétně polopásové transportéry SdKfz 251.

Snad žádný jiný stroj se nestal takovým symbolem Wehrmachtu jako tento polopásový transportér. Doprovázel německé vojáky skutečně všude a to od prvních do poledních dnů války.

Vývoj, který nakonec vedl ke vzniku tohoto stroje, zahájila již v roce 1934 firma Hansa Loyd, která pro nové vozidlo chtěla využít již existující podvozek třítunového polopásového dělostřeleckého tahače. V roce 1935 odkoupila rozpracovaný projekt firma Hanomag z Hannoveru a pokračovala v něm podle vlastních představ. Hanomag přidělil stroji vlastní označení HkL 6. Právě podle této zkratky dali později občané okupovaného českého státu stroji populární přezdívku "hakl".



















SdKfz 251/6 Ausf. A - všimněte si starého designu přední masky.
První stroje byly dokončeny v roce 1937 a předány armádě k testování. Armáda přidělila vozidlu nejprve název "mitteler gepanzerter Manschaftstransportwagen" ale později dostal stroj označení SdKfz 251 (Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel) jež se v budoucnu používalo. První sériové vozy vozy předány Wehrmachtu v roce 1939 a v následujících letech se jejich výroba rozjela na plné obrátky.

Podvozek stroje se skládal z přední řiditelné nápravy, kterou tvořila standardní, do pneumatik obutá, kola. Zadní část byla potom pásová. Ta byla tvořena na každé straně sedmi plechovými pojezdovými koly s kulatými odlehčovacími otvory. Poslední kolo bylo zvednuté mírně nad úroveň ostatních a sloužilo jako kolo napínací. Vpředu bylo potom hnací kolo, které se od všech ostatních lišilo svojí konstrukcí.

Každé kolo se skládalo ze dvou polovin, které byly na ose umístěny různě daleko od sebe. Lichá kola měla své díly blízko u sebe zatímco druhé, čtvrté a šesté kolo bylo rozděleno. Lichá kola potom zapadala do prostoru mezi oběma polovinami sudých kol. Sudá kola tak při bočním pohledu částečně zakrývala lichá. Šířka pásu činila 280 mm. Pancéřovou nástavbu na podvozku tvořily svařované ocelové plechy o síle 14,5 mm na čele a 8 mm na bocích a zádi.

V přední části vozidla byl situován plně uzavřený motorový prostor. Pohonnou jednotkou byl benzínový Maybach HL 42 TUKRM o výkonu 100 koní, který dokázal udělit stroji na silnici maximální rychlost 52 km/h. Objem palivových nádrží byl 160 litrů a benzín v nich stačil na dojetí 300 km po silnici nebo 160 km v terénu.


SdKfz 251/1 Ausf. A
Servisní přístup k motoru umožňovala dvoukřídlá vrata v kapotě nad ním a další dva menší obdélníkové otvory na zkosených stranách kapoty. Na něj navazovaly posty řidiče a velitele, kteří seděli po směru jízdy v přední části korby. Jejich místa byla kryta zepředu, z boků i shora. Za zády však žádnou stěnu neměli a jejich stanoviště přímo navazovalo na prostor mužstva v zadní polovině stroje. Oba vyhlíželi z vozidla odklopnými štěrbinovými průzory v přední a bočních stěnách. Velitel plnil zároveň i funkci radisty.

Boční stěny prostoru posádky nad pásy byly tvořeny ostře na sebe navazujícími plechy. Šikmost stěn zvyšovala jejich odolnost proti ostřelování ručními zbraněmi. Spodní plech bočnic byl skloněný směrem k ose vozidla což vytvářelo nad blatníky pásů značně velký volný prostor. Ten vyplňovaly pevně uchycené kovové bedny pro ukládání různých nástrojů, nářadí a materiálu. U poslední verze Ausf. D byl spodní plech boční stěny již svislý a místo kovových beden se objevily, přímo ve stěně zabudované, uzavíratelné schránky.

Základní a jediné stálé členy posádky představovali již zmíněný řidič a velitel. Zbytek posádky, co do počtu i funkce, se měnil podle konkrétní verze, neboť každá byla určena k jinému účelu. Velitel a řidič byly rovněž jediní z posádky sedící v uzavřeném prostoru. Bojový prostor na zádi byl totiž shora otevřený a muži zde byli chráněni pouze ze stran. Při nepřízni počasí se přes otevřený strop přetahovala impregnovaná celta. Výhled mužstva sedícího v zadní části stroje zajišťovaly u první verze (Ausf. A) dva štěrbinové průzory v každé z bočnic.
       
Do vozu se nasedalo skrz dvoukřídlá vrata v zadní stěně bojového prostoru. Při rychlém vysedání potom dávala většina mužů přednost skoku přes bočnice. I během přepravy mimo bojovou oblast využívaly vojáci bočnic k sezení neboť lavice po stranách vnitřního prostoru nebyly nijak pohodlné.

Během výroby vznikly postupně čtyři základní varianty stroje lišící se, kromě jiného, i různými detaily ve tvaru nástavby. Vyráběné verze stroje, uzpůsobené pro různé účely, se potom stavěly na základě různých základních variant, podle toho, která se právě vyráběla. Základní varianty se označovaly (stejně jako u tanků) zkratkou Ausf. (Ausführung = provedení) následovanou velkým písmenem římské abecedy. Jednotlivé specializované verze se potom odlišovaly pouze číslicí uváděnou za samotným kódovým číslem stroje, tedy např. SdKfz  251/1. V praxi se tedy můžeme setkat s označení konkrétního stroje např. SdKfz 251/10 Ausf. D, které nám říká, že se jedná o specializovanou verzi 10 postavenou na základě stroje varianty D.

Výroba varianty Ausf. A skončila přibližně v polovině roku 1939.
Během války používala ukořistěné stroje kromě spojenců i Rudá armáda a po válce se jejich velkým uživatelem stala znovuvytvořená Československá armáda. Do její výzbroje se dostaly nejen po německé kapitulaci získané kusy, ale byla dokonce obnovena výroba stroje pro potřeby naší armády. Nové vozy však již dostávaly jiný, domácí motor Tatra a řady změn doznala i samotná nástavba. Nové označení vozidla znělo OT-810.

SdKfz 251 patří mezi skutečné legendy obrněné techniky a značným dílem se zasloužil o zánik pěchoty, tak jak ji znali pamětníci první světové války a vznik a rozšíření mechanizovaných jednotek, které v poválečných letech změnily vojenské doktríny zemí celého světa.