Vývoj, který nakonec vedl ke vzniku stroje SdKfz 234, byl zahájen již v roce 1940, když Waffenamt (zbrojní úřad) vydal požadavek na výrobu těžkého obrněného automobilu určeného speciálně pro africké bojiště. Vozidlo mělo být poháněno československým motorem Tatra, který nejlépe vyhovoval extrémním tropickým podmínkám, v nichž měl stroj působit. Koncem roku 1941 vznikly dva prototypy vozu a měly být odeslány do Lybie k testům. Situace německých jednotek v severní Africe v druhé polovině roku roku 1942 však nebyla příznivá pro provádění experimentů a tak celý projekt na čas "usnul".

Pozornosti se mu znovu dostalo až v roce 1943. V červenci tohoto roku vzniklo pět testovacích strojů a brzy poté se rozběhla sériová výroba. Produkce trvala až do samého konce války a v posledních letech jejího trvání byl SdKfz 234 již jediným vyráběným německým kolovým obrněným vozidlem. Výrobcem byla firma Büssing, která při konstrukci vozu vycházela ze starších typů SdKfz 231 a SdKfz 232. Na jejich upravených podvozcích byl také nový stroj založen. Základní charakteristiky podvozku zůstaly nezměněny ale jeho konstrukce byla zjednodušena. Vozidlo mělo čtyři nápravy z nichž první a poslední byla řiditelná. Na každé straně kryl kola jeden dlouhý "čtyřblatník" se zabudovanými schránkami na drobný materiál. Stejně jako starší typy měl i SdKfz 234 dva plně funkční řidičské posty.

Úroveň pancéřování podvozku se pohybovala od 8 mm na bocích, přes 10 mm na zadní stěně, až k 30 mm na čele. Pohonnou jednotkou byl již zmíněný motor Tatra o obsahu 14,8 litru a výkonu 210 koní při 2200 otáčkách. Převodovka umožňovala řazení tří stupňů pro jízdu oběma směry. Palivové nádrže pojaly 360 litrů pohonných hmot což při spotřebě 40 litrů na 100 km omezovalo dojezd stroje na 900 km. V terénu spotřeba stoupla na cca 60 litrů na 100 km což samozřejmě snižovalo dojezd. I tak však akční rádius stroje zůstal na úctyhodné úrovni a předurčil nový stroj k plnění funkce průzkumného vozidla.

Celkem vznikly čtyři verze stroje SdKfz 234, které se lišily výzbrojí. Zbraní první verze, označované jako SdKfz 234/1, byl rychlopalný kanon KwK 38 ráže 20 mm. S ním byl ještě spřažen kulomet MG 42 ráže 7,92 mm. Obě zbraně byly uchyceny v plně otočné věži. Ta byla svařena ze šesti ocelových plátů o síle 30 mm na čele a 14,5 mm na bocích a zádi. Vež byla shora otevřená a pouze v přední části opatřená pletivovým krytem jež zabraňoval vhození ručního granátu do interiéru. Svou konstrukcí byla věž velmi podobná té kterou nesly lehké obrněné vozy SdKfz 221, 222 či 223. Posádku stroje tvořili čtyři muži - velitel, střelec, řidič a radista. Vezená zásoba munice pro hlavní zbraň činila 250 nábojů.

Druhou verzí, logicky značenou SdKfz 234/2, bylo pozoruhodné vozidlo, které se stalo známé spíše pod bojovým jménem Puma. Stroj vznikl díky neúspěchu jiného projektu, a sice lehkého tanku Leopard.

Věž vyvinutá pro tento tank neměla po zamítnutí projektu uplatnění a tak vznikla myšlenka na její využití pro kolové obrněné vozidlo. Instalace věže se podařila a nově vzniklý stroj splnil všechna očekávání.
Vznikl tak v podstatě kolový tank.
Věž byla plně uzavřená a její stěny dosahovaly tloušťky 30 mm na čele a 14,5 mm na bocích a zádi. Hlavní zbraní byl tankový kanon KwK 39 L/60 ráže 50 mm, kterým byly vyzbrojeny například tanky PzKpfw III pozdních verzí. Zásoba munice pro kanon na palubě byla 55 nábojů. S kanonem byl spřažen kulomet MG 42 ráže 7,92 mm. Posádka byla čtyřčlenná ve stejném složení jako u první verze. Do věže se nastupovalo dvěma kulatými poklopy ve jejím stropu.

SdKfz 234/2 byl se svou zbraní schopen, s trochou štěstí, konkurovat na bojišti i středním nepřátelským tankům, i když byl v takových chvílích znevýhodněn svým slabším pancířem.


Následující verze SdKfz 234/3 navazovala typově na starší stroj SdKfz 233. Její výzbrojí byl krátkohlavňový kanon Stuk L/24 ráže 75 mm. Bojový prostor byl shora otevřený a obehnaný štítem z pancéřových plechů. V čelním plechu byl potom uchycen kanon. Vezená zásoba munice byla 50 nábojů. Počet členů posádky a její složení zůstalo beze změn.

Poslední verze tohoto stroje nesla označení SdKfz 234/4 a byla nejsilněji vyzbrojeným kolovým obrněným vozem německé armády. Tato verze byla založena na verzi předcházející. Bojový prostor byl shora otevřený a hostil dlouhohlavňový protitankový kanon PaK 40 L/46 ráže 75 mm. Kanon byl chráněn štítem, který navazoval na štít bojového prostoru. Kanon musel být kvůli své hmotnosti a síle zpětného rázu uchycen uprostřed bojového prostoru, tedy ne v jeho přední části jako u předcházející verze. Výroba verze 4 byla zahájena až koncem roku 1944 takže počet vyrobených strojů nebyl vysoký.

Celkem od roku 1943 do konce války vzniklo okolo 2300 vozidel SdKfz 234 všech čtyř verzí, která potom bojovala na všech frontách.

Sdkfz 234/1
Sdkfz 234/2
Sdkfz 234/3
Sdkfz 234/4