Po nástupu NSDAP v čele s Adolfem Hitlerem k moci v roce 1933 se začalo zdát, že kletba Versaillské smlouvy a jejích zbrojních omezení není nezlomná. To výrazně oživilo teoretické diskuze německého armádního velení, zejména potom jeho mladých důstojníků, o taktice boje obrněných vozidel coby hlavního bojového prostředku budoucnosti.

Již v první polovině třicátých let bylo jasné, že dosavadní tanky, tj. již vyráběný PzKpfw I a vyvíjený PzKpfw II, nebudou schopné plnit všechny bojové úkoly, které pro tento druh zbraně formulovalo armádní velení. Proto se již v té době začalo diskutovat o potřebě mnohem těžších a lépe vyzbrojených tanků. Nejvýraznější osobností těchto diskusí byl bezesporu vrchní inspektor tankových vojsk Heinz Wilhelm Guderian. Podle jeho představ měly páteř německých tankových vojsk v budoucnosti tvořit dva typy strojů. Jeden vyzbrojený protitankovým kanonem a druhý dělem větší ráže. První z nich měl likvidovat nepřátelskou obrněnou techniku a druhý kulometná hnízda a větší opevněné body. Prvním z nich se později stal právě tank PzKpfw III.

Hned v počátku se kolem tohoto stroje objevil konflikt mezi zbrojním úřadem a inspektorátem mechanizovaných vojsk týkající se hlavní výzbroje nového tanku. Zatímco Waffenamt považoval za dostatečný kanon ráže 37 mm druhá strana trvala na ráži 50 mm. Nakonec byl vybrán kanon menšího kalibru protože i ostatní vojsko již bylo vyzbrojeno protitankovými kanony této ráže díky čemuž stačila výroba pouze jednoho druhu munice. Dle požadavku inspektorátu byla však alespoň věž tanku konstruována tak, aby umožňovala případné pozdější osazení kanonem větší ráže.































Motorový prostor se nacházel zcela vzadu, oddělen od prostoru posádky přepážkou. Pohonnou jednotkou byl dvanáctiválec Maybach HL 108 TR o výkonu 250 koní při 3000 otáčkách za minutu. Převodovka, která umožňovala řazení pěti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního, byla umístěna v samé přídi podvozkové vany a s motorem spojena hřídelí vedoucí pod podlahou bojového prostoru. Maximální rychlost, které byl tank schopen dosáhnout na silnici byla 32 km/h.

Členové posádky tanku spolu komunikovali prostřednictvím intercomu. Panzer III byl prvním německým tankem, který byl vybaven vnitřní radiovou komunikací. Předchozí tanky měly standardně komunikaci prostřednictvím trubice. Všechny pozdější stroje však již byly intercomem rovněž vybaveny neboť tento se v bojových podmínkách ukázal jako velmi efektivní zařízení. Rovněž použité rozdělení úkolů mezi pětičlennou posádku se v praxi natolik osvědčilo, že bylo zachováno i u všech pozdějších německých tanků.

Bojovou premiéru si tanky Panzer III téro verze odbyly v roce 1939 v Polsku v řadách 1., 2. a 3. Panzer Division. Roku 1940 byly potom vyřazeny z výzbroje a předány školním útvarům k dosloužení při výcviku nových tankistů.

Konstrukce podvozku použitá u PzKpfw III Ausf. A se v praxi příliš neosvědčila. Jízdní vlastnosti tanku nebyly nijak oslnivé a podvozek navíc trpěl častými závadami. To vedlo k vývoji nové verze nesoucí označení Ausf. B jejíž nově řešený podvozek měl problémy odstranit. Skládal se z osmi malých pojezdových kol s gumovou bandáží zavěšených po dvojicích. Dva přední a dva zadní páry kol byly odpruženy společně, dvěma velkými listovými pružinami. Nad pojezdovými koly byly tři symetricky rozmístěné podpůrné kladky, na které dosedal pás shora. Hnací a napínací kola zůstala stejná jako u verze A.

Panzer III byl prvním plnohodnotným německým bojovým tankem. Poprvé byl bojově nasazen v roce 1939 při útoku na Polsko. Tehdy jich Němci poslali do boje celkem 98 a to verzí A až E plus asi 20 velitelských Panzerbefehlswagen III Ausf. D1. Tehdy se ještě nesetkaly s žádným protivníkem, který by ukázal na jejich slabosti. Také ztráty v jejich řadách činily pouhých 8 strojů.

Do Francie si jich Němci vezli již více než 350 kusů. Zde proti nim stály francouzské střední a těžké tanky Somua S-35 a Char B. Tyto stroje německé tanky překonávaly jak silou pancéřování tak i účinkem svého kanonu. Pro rozjetý německý válečný stroj ovšem nebyly nijak zásadní překážkou. Dále bojovaly tyto tanky v Africe, na Balkáně a konečně v Sovětském svazu. Při zahájení operace Barbarossa jich Němci nasadily 1 440 kusů. Východní fronta a vyspělé střední a těžké tanky T-34, KV-1 a KV-2 konečně plně odhalily nedostatečnou bojovou hodnotu tohoto tanku. V té době tvořil Panzer III páteř německých tankových vojsk a je tedy jasné jaké problémy Němci na východní frontě zažívali. Jako hlavní tank sloužil až do roku 1943 něž byl ve své úloze v podstatě plně nahrazen modernějším PzKpfw IV. Nasazován byl ovšem i poté až do samotného konce války.

Panzer III si získal pověst velmi spolehlivého stroje, který určil směr vývoje budoucích tanků nejenom v Německu. Od roku 1943 byl však vzhledem k vývoji nových tankových zbraní již naprosto zastaralý. Přesto tyto tanky sloužily i po válce v armádách mnoha zemí. Rovněž některé jeho konverze našly uplatnění i po roce 1945. Například univerzální samohybné dělo/stíhač tanků Sturmgeschütz III sloužilo ve Finské armádě až do roku 1967.